Poslání

Skutečné příběhy

Příběh pana Jozefa z východního Slovenska

Existuje přání, ve kterém se říká: „Hlavně zdraví, ostatní si koupíme“. Následující příklad je jednoznačným potvrzením takovéhoto přání…

Pan Jozef z východního Slovenska pracoval v jedné místní strojírenské firmě. Práce to byla těžká a špatně placená, ale v regionu sužovaném vysokou nezaměstnaností to byla alespoň nějaká práce, navíc výplata mu chodila na účet pravidelně a včas. A ačkoliv byl zvyklý žít „od výplaty k výplatě“, žil si celkem spokojeně.

Vše se ovšem změnilo na jaře loňského roku, kdy došlo na pracovišti pana Jozefa k nehodě, po které Jozef skončil v nemocnici s vážně poraněnou krční páteří. V nemocnici strávil téměř 3 měsíce a odcházel s tím, že už nikdy nebude moci vykonávat jakoukoli fyzicky namáhavou práci. Musel proto opustit své zaměstnání, začal si vyřizovat invalidní důchod a řešit, z čeho vlastně bude žít.

Současná finanční situace Jozefa se tak zásadně zkomplikovala, neboť jehozaměstnavatel se ke kompenzaci jeho zranění postavil způsobem, kterému se říká „dělat mrtvého brouka“ a invalidní důchod je stále někde v průběhu byrokratického procesu…

Pan Jozef svou situaci řešil zprvu menšími půjčkami od přátel a známých. Přestal ovšem platit včas za elektřinu, vznikl mu také dluh za plyn a mobilní telefon. Dostal se tak do dluhové pasti, ze které se bude dostávat s velkými obtížemi. Navzdory tomu je pan Jozef bojovník a optimista. Věří, že jakmile mu bude přiznán invalidní důchod a bude tak mít jistotu sice malého, ale jistého a pravidelného příjmu, budou největší problémy zažehnány, své dluhy pomalu splatí, najde si vhodnou práci nebo brigádu a bude zase dobře. Držíme mu palce!

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Příběh nezvedené dcery

Žijeme ve společnosti, která tvrdí, že „rodina je základ státu“. Považuje za normální, ba samozřejmé, že si členové rodiny jsou vzájemně oporou, že si pomáhají a mohou se na sebe spolehnout. O to smutnější jsou příklady, které dokazují opak…

Paní Patricie měla svou jedinou dceru Petru ráda tak, jako asi každá matka. Po rozvodu s manželem ji vychovala, jak nejlépe uměla a když se dcera hned po vyučení odstěhovala ke svému příteli do 70 km vzdáleného krajského města, přála jí jen to nejlepší, i když doma zůstala sama. Petra sešla z očí, ale nikoli z mysli. Často spolu telefonovaly, současně se ale osobně začaly vídat méně a méně.

O to větší radost měla paní Patricie, když za ní Petra nečekaně přijela na víkend. Vyrazily spolu do kavárny a na procházku, probraly vše, co za dlouhou dobu jedna či druhá zažily. Těsně před odjezdem Petra požádala svou matku, zda by jí podepsala „nějaké papíry“. Že je to údajně jen formalita, kterou potřebuje se svým přítelem pro rekonstrukci bytu. Paní Patricie ani chvíli neváhala a dceři vyhověla.

Několik měsíců, vlastně více než rok se nic nedělo. Potom najednou přišly dopisy z banky. Paní Patricie nevěřila vlastním očím a okamžitě volala Petře. Ta něco nesrozuměně řekla do telefonu ato bylo naposledy, co své matce zvedla telefon. Postupně se ukázalo, že se Patricie svým podpisem zavázala ručit celým svým majetkem za více než milionový úvěr své dcery. Současně vyšlo najevo, že celá půjčka byl od začátku zjevný podvod, kdy Petra díky předložení mnoha zfalšovaných dokladů musela od začátku vědět, že nebude schopná úvěr vlastními silami splácet. Navíc se po ní slehla zem, telefonní číslo bylo zrušeno.

Paní Patricie dodnes neví, kde udělala chybu, proč byla takovým způsobem zneužita vlastí dcerou. Veškeré své úspory i příjem posílá na splátku dluhu své dcery a nechává si pouze minimální prostředky pro své základní potřeby. Stydí se nejen za svou dceru, ale i za to, že se, byť proti své vůli, stala dlužníkem. Protože dluhy celý svůj život považovala za něco, co slušný člověk nedělá. Mnohem více ji ale mrzí zrada od té, od které by to nikdy nečekala…